Návštěva Cyranova Ostrova

Ostrov je malá vesnice, část obce Zbraslavice v okrese Kutná Hora ve Středočeském kraji. Nachází se asi 4,5 kilometru jižně od Zbraslavic. Nemá ovšem nic společného s hrdinou hry od Edmonda Rostanda Cyranem .

 

 

Název „Cyranův Ostrov“ souvisí s příchodem Romedia Václava Cyranyiho, který byl potomkem maďarského šlechtického rodu. Cyranyi byl dlouhé roky správcem zdejšího thunovského poplužního dvora. Přestože nebyl nikdy vlastníkem zdejšího panství, přeneslo se jeho jméno do názvu obce. Dodnes se v místním podání běžně používá označení Cyránův Ostrov. Poplužní dvůr je historické označení pro vrchnostenský dvůr, ke kterému náležely pozemky, které obdělávala vrchnost ve vlastní režii. Stavebně uzavřený celek hospodářských budov soustředěných kolem středního dvora měl v čele šafáře. Ostrov se poprvé připomíná v r. 1257, kdy zde měl majetek Petr z Ostrova. Z pozdějších významnějších vlastníků připomeňme Perknéře z Ostrova (spolupečetil ztížný list do Kostnice), Elišku Žerotínskou (rozenou z Valdštejna), Berky z Dubé, Šporky, Thuny. V r. 1758 koupil tvrz s další vsí kutnohorský měšťan Zikmund Moravec, který byl v r. 1764 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Ostrova. Tvrz přestavěl v barokní zámek, který se v podstatě dochoval dodnes. Vystřídala se řada vlastníků až do první pozemkové reformy v roce 1927, kdy majetek připadl obci. Při druhé pozemkové reformě v roce 1948 byly pozemky rozděleny občanům, kteří je ale darovali státu. Poté zde fungovalo JZD. Ve vsi vzkvétala sklářská výroba rodiny Rücklů, kteří sem přišli ze Švýcarska. Jan Rückl((1809-1885) založil sklářskou huť v roce 1846. Jeho syn Antonín Rückl(1840-1930) je zakladatelem slavné sklářské společnosti a je považován za jednoho z otců českého sklářství. V roce 1903 postavil novou sklárnu v Nižboru, která funguje v rukou Rücklů dodnes. Areál poplužního dvora zkrášluje expozice soch. Tvůrcem památkově chráněné sochy svatého Jana Nepomuckého z roku 1760 je Josef Karel Eberl. Sochařka a scénografka Paulina Skavová vytvořila sochu Antonína Rückla a rovněž sochu malého hrdiny Vilímka. Ten žil v 18. století ,byl malého vzrůstu, měl rád netopýry, s kterými si rozuměl. Pomocí netopýrů zahnal loupežníky a zachránil zámek před přepadením a vyrabováním. Česká televize vysílala seriál Krajinou soch a jeden díl byl věnován sochám Paulíny Skavové v Ostrohu a Bohdanči. V Bohdanči je od ní socha Krista i ovečky u rybníka. Před Muzeem krojů v Ostrově jsou originální kašny s „lesními žínkami“, které vytvořil sochař Pavel Purkrábek. Všechny sochy objednal a zaplatil mecenáš Ing. Jan Mičánek. Na podzim roku 2010 vydal Mičánek obsáhlou historickou publikaci Ostrov Perknéřův a Cyranův .Kniha vychází z práce odborných badatelů, pod vedením L. Langpaula. Na více než 500 stranách je v ní popsána historie Ostrova u Bohdanče.

 

 

Koncem roku 2004 koupila chátrající ostrovský zámeček a ruinu hospodářského dvora společnost Ing. Jana Mičánka. Ten tu nechal provést stavebně-historický průzkum, na který navázala kompletní rekonstrukce do podoby, jakou měl zámek a statek v době pozdního baroka. Od roku 2008 sloužil jako sídlo dřevařské firmy. V roce 2016 se začalo pracovat na Muzeu krojů. Zámeček, kde sídlily právníci dřevařské firmy byl zrekonstruován a nyní je k dispozici pro pronájem na svatby a další akce. Pro ubytování hostů je jedenáct pokojů s kapacitou 33 lůžek. Za zámkem je ovocná a květinová zahrada. Svatební obřad se může uskutečnit v malebné zahradě. Pro letošní rok plánují postavit v zahradě svatební stan s kapacitou 100 hostů. Objekt z počátku tohoto století, který sloužil jako kovárna byl celý obnoven, z původní stavby zůstaly jen nosné sloupy. Dřevařské firmě sloužil jako jídelna pro zaměstnance – je vybaven technikou pro výdej jídel (sporáky, lednice). Do sálu se vejde až 120 osob, slouží pro společenské akce – svatby, podnikové semináře a workshopy. Pořádali zde i kurzy bezlepkového vaření. Vedoucí zámku – Zámecká paní Mgr. Eva Motýlová považuje za prvořadé zámek více zviditelnit a nalákat nejen svatby ale i další hosty.

 

 

 

Muzeum Ostrov lidových krojů

Nachází se v bývalé hospodářské budově, sloužící dříve jako chlévy a stáje. Střední část budovy byla obytná. Poslední architektonické úpravy jsou klasicistní, dle dendrochronologického průzkumu pochází z roku 1846, kdy byl Ostrov v držení Jacoba Josepha von Löwenthal. Majitel Zikmund Moravec, který zde žil v letech 1758–1784, byl posledním vlastníkem, který v Ostrově osobně bydlel. Od Marie Terezie obdržel díky Ostrovu šlechtický titul a erb, který je jediným dochovaným znakem Ostrova. Erb je umístěn na budově Muzea.

Muzeum Ostrov lidových krojů disponuje největší soukromou sbírkou historických venkovských oděvů v České republice. Unikátní expozice je úplně první veřejnou prezentací všech krojových oblastí České republiky. Lidové kroje jsou projevem lidové kultury 19. století, proto v Muzeu Ostrov lidových krojů najdete především exponáty z tohoto období. Expozice krojů je doplněna historickými předměty sloužícími ke zpracování textilních surovin, předení a tkaní. Návštěvníci zde najdou i doprovodnou sbírku šátků, krajek s ukázkou jejich výroby, stuhy, čepce, sbírku knoflíků, panenek v krojích a dalších doplňkových předmětů.

 

Lidové kroje Lidový kroj je historickým oděvem venkovanů v období od 17. až do začátku 20. století. Vyvinul se z prosté podoby sloužící především jako ochrana před povětrnostními vlivy. Býval zhotoven většinou z materiálu vlastní, domácí výroby (len, konopí, vlna, kůže apod.). Postupně se proměňoval a diferencoval na oblečení pracovní, sváteční (kostelní – nedělní) a obřadní (rituální – svatby, křty). Dále dle společenského statusu na oděvy svobodných, vdaných (ženatých), vdov a starých lidí (tetkovských, stařečkovských) apod.

Na území České republiky se venkovské oděvy (lidové kroje) vyvíjely v jednotlivých regionech odlišně. Hranice velkých panství a farností, místní tradice, různorodost vlivů z okolí, zvyšující se bohatství materiálů a samozřejmě také individuální invence místních „designérů“, vedly postupně k diferenciaci a ke vzniku regionální podoby oděvů. Kroje, spolu s architekturou, tanci, písněmi, slovesným uměním, místními zvyky a oslavami svátků, projevy lidových řemesel, místní kuchyní, místními dialekty, pořekadly, příslovími a pranostikami atd. jsou součástí historie života venkovanů Českých zemí. Spoluvytvářejí regionální pestrost řemeslných a uměleckých projevů našich předků, takzvanou lidovou kulturu. Denní užívání lidových krojů zanikalo postupně během druhé poloviny devatenáctého století (zejména po zrušení poddanství v roce 1848) do začátku století dvacátého. Tento proces probíhal v jednotlivých regionech různým tempem. Nejdéle se kroj udržel v západních Čechách, v některých částech území osídlených Němci a na jihovýchodní Moravě. Expozice Muzea Ostrov lidových krojů je výjimečná tím, že jako jediná v České republice představuje lidové oděvy všech zdejších regionů, tedy českých, moravských a slezských, a tím i oděvy krojových oblastí německy mluvícího obyvatelstva, moravských Charvátů a slezských Poláků.
V expozici si můžete prohlédnout 260 úplných lidových krojů na figurínách, (190 ženských krojů, 40 mužských a 30 dětských). z čehož 40 kompletů tvoří kroje z německých oblastí. Celkem expozice představuje téměř 4 000 exponátů, z toho je například 64 zlatých ženských čepců, 300 ženských šátků, 750 historických krajek ,100 párů historické krojové obuvi,40 krojovaných panenek, 30 párů krojových punčoch a mnoho dalších. V muzeu vznikla první mapa všech 124 krojových regionů ČR , doplňující mapka 54 oblastí krojových typů, mapka užívaných jazyků na území ČR a mapka procesu odkládání krojů 1775-1975. Zpracovali zde rovněž Atlas 202 kreseb lidových krojů, doprovázených texty popisu krojů.

 

Historie krajkářství v Čechách

V Čechách bylo krajkářství od 16. století známé v Krušných horách a na Šumavě. V Orlických horách (Vamberk) se krajkářství rozšířilo zejména od poloviny 17. století, kdy se zde začala vyrábět varianta bruselské krajky. Ruční krajky se vyrábějí dvojí technologií a podle toho se rozlišují na krajky paličkované a krajky šité. V roce 1860 se v českých zemích zabývalo (převážně domáckou) výrobou krajek asi 80 000 lidí. Od konce 19. století však odbyt krajkového zboží značně poklesl, tradice krajkářství se udržuje z větší části jen v amatérské výrobě a jako umělecké řemeslo. Ve 20. století zaznamenaly české oděvní výtvarnice se svými příspěvky k modernímu krajkářství řadu úspěchů na mezinárodních výstavách a soutěžích. Na úseku průmyslové výroby začala výroba krajek v roce 1834 v Letovicích na Moravě (na bobinetových strojích pašovaných z Anglie) jako první továrna tohoto druhu na evropském kontinentě. Na začátku 21. století existoval jediný český výrobce krajek v moravských Drnovicích. Krajky byly velmi drahé. Například Marie Terezie koupila v Bruselu krajkové šaty své matce a zaplatila za ně stejnou cenu, kolik by tehdy stál dům v centru Vídně.

Ocenění Muzea V národní soutěži Gloria musaealis 2021 získalo muzeum v Kategorii Muzejní počin roku 2. místo.

Závěr Tak citlivě a umělecky dokonale zrekonstruovaných poplužních dvorů není u nás mnoho. Rozhodně stojí za návštěvu, každý tu najde to své ,od dětí až po seniory. Ostrov leží mimo hlavní turistické trasy, není tak znám a je nezaslouženě opomíjen. Snad tento článek přispěje k jeho větší návštěvnosti.

Jaromír Hampl Zdroj a foto: Agnes, Muzeum Ostrov lidových krojů, P. Brodecký