Orlické hory lákají nadšence prvorepublikové vojenské historie

Po naší návštěvě Rokytnice v Orlických horách jsme vyrazili na Pevnost Hanička. Pevnost je od roku 2007 národní kulturní památkou. Jméno dostala podle osady Hanička, dnes součásti města Rokytnice v Orlických horách. V roce 2021 žilo v osadě 10 obyvatel a čítala 17 domů. Hanička leží 7 km od Rokytnice.

Tvrz Hanička patřila do systému předválečného opevnění budovaného ve 30. letech minulého století proti tehdejšímu rozpínajícímu se Německu. Stavěna byla v letech 1936–38 pražskou firmou Ing. Bedřich Hlava. Výstavbu řídilo Ženijní skupinové velitelství X. se sídlem v Rokytnici v Orlických horách. Stavební práce byly hotovy za 22 měsíců a náklady na výstavbu dosáhly částky 28 milionů předválečných korun. Velitelem Haničky byl jmenován mjr. pěchoty Jaroslav Mikuláš Novák, bývalý legionář a účastník bitvy u Zborova. Plánovaná posádka byla vypočítána na 426 mužů a rota pěchoty určená k obraně okolního překážkového systému. Hanička na podzim roku 1938 nebyla zcela vybavena, řada jejího vnitřního zařízení chyběla, a proto většina posádky v září 1938 sídlila v mírových kasárnách a na pevnosti se střídaly pouze strážní jednotky. Tvrz Hanička se skládala ze šesti povrchových objektů, v podzemí mezi sebou propojenými téměř 1,5 kilometry chodeb a sálů. Mohutné sály mohly pojmout značné množství munice a dalších zásob, což mělo posádce umožnit boj i v případě obklíčení po dobu několika měsíců. Z hlavní výzbroje Haničce chyběly především tři 100 mm houfnice, které se měly namontovat do dělostřeleckého srubu pevnosti a chyběla i dělová otočná a výsuvná věž se dvěma houfnicemi, která měla být nejúčinnější zbraní našeho předválečného opevnění. Tato věž by mohla střílet v rozsahu 360 stupňů do vzdálenosti téměř dvanácti kilometrů při kadenci 2 x 20 ran za minutu. Dne 10. října 1938 dopoledne byla bez boje předána zástupcům německé armády. Většinu zařízení vojsko před předáním demontovalo a odvezlo do skladů ve vnitrozemí.

Historie tvrze

V období okupace byly v roce 1940 některé objekty ostřelovány německým dělostřelectvem, zkoušeli kvalitu našeho železobetonu. Po válce byla Hanička v majetku Československé armády a udržovala ji rokytnická posádka a zároveň byla zdrojem pitné vody pro Rokytnici. Ženijní vojsko pomýšlelo v padesátých letech minulého století o rozšíření podzemí pro potřeby skladů. V období let 1954–58 n.p. Kovošrot bez povolení vytrhal pancéřové zvony ze stropních desek objektů, které pak odvezl do hutí. Odstřel zvonů poškodil objekty mnohem víc, jak Němci za šest let okupace a Hanička tak ztrácí pro armádu význam. V roce 1969 je památka zpřístupněna veřejnosti, návštěvnost dosahuje 30-40 tisíc turistů za rok. Na Haničce se provází nejdříve za svitu baterek, později je část trasy osvětlena agregátem. Na podzim roku 1972 se zde natáčí scény do filmu režiséra Otakara Vávry – Dny zrady. Roku 1975 byla pevnost zabrána tehdejším resortem Federálního ministerstva vnitra. První novodobé úpravy Haničky započaly v roce 1979 pod krycím názvem Objekt Kahan a měly tři etapy. Podzemí bylo postupně vybavováno novodobými technologiemi, povrchové objekty byly upravovány a některé následně zavezeny. Zavezení objektů mělo zvýšit hermetické uzavření od okolního světa. Před vstupním objektem R-S 79 a hned na počátku přestavby vznikla novodobá správní budova, která měla zvýšit pohodlí obsluhující posádce, rozšířit skladovací prostory na povrchu a zároveň zakrýt původní vchod do podzemí. Práce se definitivně zastavily roku 1993. Roku 1995 byla Hanička předána Okresnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou. Do majetku města Rokytnice přešla Hanička roku 1998. Podzemí ukazuje moderní plně vybavený úkryt, povrchové objekty a část vstupní expozice nás vrací do předválečné doby.

 

 

Prohlídka

Naším průvodcem byl vedoucí muzea Pavel Minář, který vede muzeum už 18 let. V garážích správní budovy se nachází řada exponátů z výzbroje Československé armády z poválečného období. Mezi nejzajímavější jistě patří T 805 – komando, což je malý nákladní vůz upravený pro výsadkové jednotky a měl umožňovat přepravu i vrtulníkem. Zajímavá je i Praga V3S s dvojčetem 30 mm protiletadlových kanonů, která v některých východních zemích je ve výzbroji dodnes. Tank T 34/85 zapůjčený z HUAĆR Praha se stal legendou druhé světové války či obrněný transportér OT 810 zvaný Hakl po svém vzoru a předchůdci z německé armády. Tyto exponáty jsou mimo prohlídkovou trasu muzea.

Prohlídka Haničky – Objektu Kahan – dle posledního krycího názvu začíná ve vstupní expozici, která je nyní umístěna v hale správní budovy. Ta překryla původní vstupní objekt pevnosti. V expozici lze shlédnout zbraně používané naší armádou v roce 1938 i zbraně používané po druhé světové válce. Součástí je i malá sbírka munice a uniforem z obou období našich dějin. Historii našeho předválečného opevnění ukazují tematicky řazené fotografie, které rozdělují objekty na lehké, těžké a tvrz Hanička. Menší části expozice jsou věnovány fotografiím z Francouzské Maginotovy linie, jednotkám SOS v Orlických horách, předválečné Čs. armádě a dalším tématům. V expozici se nachází řada třírozměrných předmětů, částí předválečného opevnění, včetně střílny do objektu vz. 37, tzv. řopíku. Při výkladu je využíván panoramatický model tvrze Hanička v měřítku 1: 350, na kterém je patrné rozmístění objektů v terénu a systém jejich vzájemné obrany. Další modely ukazují různé typy lehkých objektů a některých objektů těžkých. Ozdobou úvodní expozice jsou modely objektů R-S 79a, R-S 77, R-S 84, R-S 91 a R-S 68 v měřítku 1:35

Do podzemí se sejde po 191 schodech, nachází se v hloubce 34 metrů pod úrovní terénu a je zde téměř 1 500 metrů chodeb a sálů. Všechny chodby, šachty a sály jsou původní, jen vybavení pochází z novodobé přestavby. K vidění jsou tři dieselagregáty na výrobu elektrické energie pro případ, že by novodobé válečné pracoviště přišlo o přípojku elektrické energie z povrchu, původní filtrovna nyní tvoří uložiště nafty s mohutnou nádrží obsahu 36 000 litrů. Celkové technické zajištění doplňuje sál chlazení, který měl mohutné agregáty uchladit. Z přední technologické části jsme se přesunuli do další části podzemí, vlastního úkrytu. Zde je umístěn energetický velín, odkud by bylo dispečerem a jeho pomocníkem celé podzemí řízeno. Sál ledové vody sloužil ke chlazení prostor, které měla obývat novodobá posádka. Jejich dlouhodobým pobytem v malém podzemním prostoru, by zde docházelo k oteplování, a to bylo nutné nějak řešit. Dalším stanovištěm jsou kasárenské sály, rozdělené na jednotlivé místnosti určené jako ubikace a kanceláře. Nejdelší ze sálů měří 40 metrů. Některé sály jsou částečně vybaveny. V pátém sále se nachází zcela unikátní úpravna vody, která měla být schopna vodu nejen vyčistit, ale zbavit ji i veškerých kontaminačních látek. Pod dělostřeleckým srubem R 79, byly původně vybudovány tři sály, určené jako sklady munice a velitelství objektu. Nyní je zde vidět novodobou ošetřovnu a sál jídelny. Pod dělovou otočnou věží R 78 jsou další sály, vedené jako velitelství novodobého úkrytu. Je zde k vidění i sociální zařízení této části úkrytu, které dotváří celkový ráz vybavení podzemí. Prošli jsme 596 m dlouhou chodbu, která propojuje všechny sály. Prohlídka vnitřních prostor muzea končí v bojovém patře povrchového objektu R-S 76. Zajímavá byla 3D animace modelu houfnice u jedné střílny. Na závěr zase vyšlapat 191 schodů nahoru. Je to náročné na fyzickou kondici, náš průvodce to chodí 2x denně. Tvrz Hanička patří mezi pět tvrzí, které se stihly dokončit, (plán byl 17 tvrzí). Na povrchu jsou vidět objekty:

Objekt R-S 79 krycím názvem „na mýtině“ je největším vybetonovaným objektem na našem předválečném opevnění. Jeho kubatura betonu byla tehdy úctyhodných 5 598 m3 a ve třech speciálních střílnách měly být namontovány tři rychlopalné 100 mm houfnice, které y měly střílet do prostoru Bartošovic a Žambereckých lesů.

Objekt R-S 76, krycím názvem „u lomu“ je patrně nejzachovalejším tvrzovým objektem v celé České republice. Jsou zde k vidění originální pancéřové střílny pro lehký a těžký kulomet a pancéřové zvony a kopule.

Objekt R-S 78, krycím názvem „na pasece“, původní šachta pro osazení dělové otočné a výsuvné věže je v současnosti zalita mohutným železobetonovým špuntem. Rýsuje se zde tedy do budoucna jedinečná možnost k instalování makety otočné výsuvné věže

Po prohlídce jsme popojeli k občerstvení „Áčko“, nedaleko je Pěchotní srub R-S 74 „Na Holém“ z r.1937 měl mít osádku 37 mužů, není poškozen. Dnes je objekt využíván Klubem vojenské historie a je nepřístupný.

Naše cesta pokračuje přes Bartošovice, jejichž součástí je zaniklá obec Vrchní Orlice, ve které je kostel svatého Jana Nepomuckého, jehož stavbu objednal hrabě Nostitz u italského stavitele Carla Antoni Reina, usazeného v Rokytnici v Orlických horách. Kostel vznikl v roce 1712 a je od roku 2012 je chráněnou kulturní památkou ČR. V roce 1938 byl u Vrchní Orlice henleinovci postřelen a důsledkem toho zemřel dozorce finanční stráže Josef Navrátil. Součástí Bartošovic je i další malebná vesnice Neratov, která je od poloviny 17. století významným poutním místem. Tehdy na tom měla svou zásluhu milostná soška Panny Marie a pramen, který u kostela vyvěrá. Původní kostel přestal stačit zvyšujícímu se počtu poutníků, a tak byl v letech 1723–1733 na kopci vystavěn nový barokní chrám.  Základní kámen položil majitel panství Johann Karl z Nostitz-Rhieneck 14. srpna 1723. Vysvěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie proběhlo na svatého Bartoloměje 24. srpna 1733. Pravděpodobným architektem byl Giovanni Battista Alliprandi nebo první stavitel kostela, Carl Antoni Reina. Ten roku 1730 spadl z lešení a zabil se. Chrám dostavil Jakub Ondřej Carow. Kostel má impozantní rozměry 48x 19 m při výšce 27 m. V roce 1945 kostel vyhořel. Bylo rozhodnuto o jeho demolici, z které sešlo díky tomu, že peníze určené na zbourání byly použity na převoz rokokového schodiště. Kostel se v roce 1992 podařilo zapsat na seznam kulturních památek. Sdružení Neratov, z. s. bylo založeno roku 1992 jako nezávislé, nepolitické a nestátní společenství. Jedním z cílů je obnova poutního místa a návrat života do kdysi vysídlené vsi. To vše společně s lidmi s postižením. Ti v Neratově žijí a pracují. Sdružení Neratov zaměstnává téměř 250 zaměstnanců, z čehož je více než 160 zaměstnanců s postižením. Od té doby se usilovně pracuje na obnově kostela. V roce 2003 bylo obnoveno průčelí, věže a hodiny, o rok později proběhla sanace vnitřního zdiva a oprava fary. Svou pověstnou skleněnou střechu dostal v roce 2007, roku 2008 byly obnoveny střešní římsy. Poté se opravila dlažba, kúr a dostalo se na opravu vstupního schodiště. Od roku 2013 je kostel postupně vybavován novými prvky liturgického vybavení. V roce 2018 došlo k další rekonstrukci průčelí kostela, kterému byl vrácen původní barokní vzhled. Snaha o navrácení rokokového schodiště byla soudně zmařena a muselo se vybudovat schodiště nové. Na věže se vrátily barokní báně a ve věžích se opět rozezněly zvony. Vše vytvořené podle původního návrhu. Kostel je otevřený stále a všem, nikdy se nezavírá. Protože, jak říká pan farář Josef Suchár: ,, Na co kostely, které jsou zavřené.“ První den naší cesty jsme zakončili v Orlickém Záhoří.

Jaromír Hampl Zdroj a foto: Muzeum Hanička, Sdružení Neratov