Premiéra v Činoherním klubu: Fernando Krapp mi napsal dopis

Němečtí autoři a partneři Tankred Dorst a Ursula Ehler se při psaní divadelní hry v roce 1992 inspirovali povídkou CELÝ MUŽ španělského autora Miguela de Unamuno z roku 1916 a vytvořili nebezpečný milostný trojúhelník, v němž se zdá být všechno dovoleno. Jako v mnoha jiných textech se i ve FERNANDU KRAPPOVI Dorst s Ehler vyrovnávají s bytostnou nejistotou, která pramení z otázky – co je realita a co je zdání. Autoři dali hře podtitul: Pokus o pravdu.

Julii zemřel zadlužený otec. Dvoří se jí hrabě Bordavela. Julie se provdá za sebejistého, bohatého muže Krappa, který vyrovná otcovy dluhy. Napíše jí dopis: „Drahá slečno, bylo mi řečeno, že jste nejkrásnější žena ve městě, kde jsem se nedávno usadil. Prohlédl jsem si vás, když jste se procházela se svým otcem v parku. Je to pravda. Jste nejkrásnější. Ožením se s vámi. Fernando Krapp.“. Julie propadá fantaziím. Julie je prý nejkrásnější ve městě, možná v celé zemi. Inscenace je o tom, jaké podoby může mít láska, touha, moc a manipulace ve hře podle cizích pravidel. O náročnosti svobodného rozhodování a dluzích vůči sobě v dramatu styků. Julie postupem děje nachází ke Krappovi citový vztah, který prochází vývojem i u jejího partnera.

Režisér Tomáš Ráliš k inscenaci říká: „Je to jedna z těch her, u který má člověk po prvním čtení pocit, že ví přesně, o čem je. Ale v procesu zjistí, že je tam i mnohem víc. Třeba mě víc a víc překvapovalo, jak naprostá a bezbřehá otevřenost ve vztazích může být destruktivní. Postavy upřednostňují svobodu říct kdykoliv, cokoliv a komukoliv. Neplatí tam poučka, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Vzájemně si říkají všechno a nemyslí u toho na prožívání a emoce druhých. Dělají si ze sebe rukojmí. Navíc je to ostře vypólované mezi tím „emoce neprojevuju, nedávám na sobě nic znát“ a „chrlím a vyžaduji od všech účast a zdrcující blízkost.“ Takže je to hra lásky, ale lásky jako substance, která je pojmenovávána na základě romantických narativů, které konzumujeme, což vytváří hlad po intenzitě, kterou v realitě málokdo dokáže dát a málokdo dokáže ustát.”

Text přeložil Ondřej Černý a pro pražskou scénu upravili režisér Tomáš Ráliš s dramaturgyní Barborou Sedlákovou.

Herci

Všichni tři herci jsou výborně typově obsazeni. Martin Finger dokonale ztělesňuje Krappa, chladného bezcitného manipulátora. Jeho pravým opakem je Jan Hájek v roli hraběte Bordavely , citlivého, zranitelného,, křehkého básníka. Romana Widenková jako Julie vytvořila hlavní roli s uvěřitelnou opravdovostí. Je to její nejlepší role na zdejších prknech, kde působí hned po absolvování DAMU od roku 2022.Všichni hrají skvěle, až na doraz. Hra dynamicky plyne a nemá žádná hluchá místa.

O Julii režisér říká: „Julie je pro mě nejvíc životná postava, z masa a kostí, nejlidštější, nejkomplexnější. Nejvíc se o ní dozvídáme, o jejím zázemí, o jejích traumatech, nejvíc nás k sobě upřímně pouští, vidíme ji také skrze pohledy ostatních. Kromě toho zastupuje ty, kdo vstupují do dospělosti s dluhem. V textu se dá číst i silné feministické téma přes hrdinku, která je dominovaná mužskými postavami a „mužským“ textem, Je sice znát, že se vzpouzí, ale spoustu je toho předepsáno.“

 

Tvůrci inscenace

Překlad Ondřej Černý

Režie Tomáš Ráliš

Dramaturgie Barbora Sedláková

Scéna Jakub Peruth

Kostýmy Anna Havelková

Hudba Tomáš Dalecký, Tomáš Ráliš

Pár slov o tvůrcích

Režisér Tomáš Rájniš se narodil se v roce 1997 v Kadani, vystudoval režii činoherního divadla na pražské DAMU. Za své hry obdržel celkem třikrát za sebou první místo v prestižní dramatické soutěži Cena Evalda Schorma: za rok 2020, 2021 a 2022. Jeho hra Vyhubyt získala v této soutěži druhé místo za rok 2023. V témže roce byla v autorově režii uvedena v královéhradeckém Studiu Beseda. V roce 2023 mu byla udělena Cena ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy a stal se laureátem ocenění Talent roku 2023 v Cenách divadelní kritiky. Rálišova inscenace Pana Polštáře v Městských divadlech pražských byla nominována jako nejlepší inscenace roku 2024 v Cenách Divadelních novin. V Městských divadlech pražských působí od roku 2025.

Barbora Sedláková v roce 2024 absolvovala magisterský program Katedry teorie a kritiky na DAMU. Jako externí redaktorka přispívá od roku 2021 do časopisu Svět a divadlo. Kromě toho psala v minulosti do Divadelních novin, Deníku N a do nejrůznějších periodik divadelních festivalů. Od roku 2023 je dramaturgyní divadelního festivalu Dream Factory Ostrava.V Činoherním klubu nejprve na pozici lektorky dramaturgie moderovala debaty s tvůrci a diváky po představení a podílela se na dramaturgii Činoherní kavárny. Od sezóny 2024/2025 spolupracuje také na dramaturgii inscenací

Jakub Peruth studuje scénografii na DAMU. Spolu s režisérem Tomášem Rálišem, kostýmní výtvarnicí Annou Havelkovou a hercem a hudebníkem Tomášem Daleckým tvoří stálý inscenační tým. Ve výtvarném tandemu s Annou Šmídovou vytvořil v ústeckém Činoherním studiu výpravu k inscenaci Krajina se sklady. Mimo činohru navrhuje scénografii také pro operu.

Anna Havelková dokončuje studium v ateliéru Kostým a maska na DAMU. Je autorkou kostýmů v inscenacích z režie Tomáše Ráliše — Pan Polštář Martina McDonagha v Městských divadlech pražských, Vyhubyt v Klicperově divadle v Hradci Králové a také Noční můry s čápem marabu v Divadle MeetFactory.

 

 

 

Hraje se na jednoduché scéně, které dominuje velká zadní stěna z bílých s otvorem, jímž vcházejí a odcházejí herci. Boky jeviště jsou v černé barvě. Na jevišti je minimum nábytku, pouze 3 křesla a kožešinová předložka. Scénu oživuje plastový minimodel pravěkého ještěra, který dálkově ovládá Krapp. Kostýmy jsou prosté, neokázalé v černé a bílé barvě. Pouze kostým hraběte je laděn do hnědé a šedé barvy.

Představení trvá 1:10 hod. bez přestávky. Po premiéře byli herci i tvůrci inscenace odměněni dlouhotrvajícím potleskem.

Jaromír Hampl Zdroj a foto: Činoherní klub