Martin Preiss: Je to věčné zrcadlo naší nepoučitelnosti
Předválečná Paříž voní calvadosem a strachem. Zde se skrývá Ravic, geniální chirurg bez totožnosti, který ilegálně zachraňuje životy, zatímco pátrá po svém nacistickém trýzniteli. Osudové setkání se ztracenou Joan rozehraje jeden z nejikoničtějších milostných příběhů Ericha Marii Remarqua. Kultovní román Vítězný oblouk nyní ožívá v audioknize vydavatelství OneHotBook, kde jí vdechl život fenomenální Martin Preiss. Jeho hlas dává Ravicovi přesně tu drsnou hloubku, jakou si žádá, jakou si užijete.
Právě teď i díky vám ve studiích OneHotBook vzniká další Remarquův příběh v audioknižní verzi. Spousta čtenářů věří, že je Vítězný oblouk snad jeho nejlepší kniha, co na ní říkáte vy?
Já jsem už za mladických let četl samozřejmě několik jeho románů, ať už to byli Tři kamarádi nebo Na západní frontě klid. Tady je to setkání s až děsivostí současného světa a tím, co se odehrávalo před asi 90 lety. Je si to vlastně neuvěřitelně podobné, nástup fašismu, předzvěst války, ta zabedněnost některých lidí, pocit vlastní neohroženosti… Paříž si v té knize také žije svým životem, nikoho nezajímá, co se děje za hranicemi, nenávidí uprchlíky… Je až děsivé, jak se to opakuje. Touha po moci, vhánění národů do bratrovražedných válek. To všechno posluchač uslyší.
Jde podle vás spíš o titul, který jej zatíží, donutí přemýšlet?
Já bych si moc přál, aby ho neobtěžoval, nedeprimoval, aby právě v tom našel spíš ponaučení, ne únavu. Že to pro něj bude taková rezonanční deska v tom smyslu, že je to věčné zrcadlo té naší nepoučitelnosti, která přichází s každou novou generací. Jak už kdosi řekl: Národ, který se nepoučí z vlastní historie, je odsouzen k tomu ji opakovat.
Působila tahle tíha vyprávění i na vás?
Moje žena mi to někdy vyčítá, že jsem jako houba, že si ty věci příliš beru k srdci, protože to do sebe nasávám a podvědomě se stávám nějakým způsobem tím hlavním hrdinou. A ano, ta těžká melancholie a deprese z té doby na mě působí.
Michal Bureš je náročný režisér. Tady po vás chtěl, abyste ztvárnil mnoho vrstev příběhu. Je to výrazně náročnější natáčení, než jste zvyklý?
Vtipné je, že já v podstatě až v 90 % případů už žádného režiséra nemívám. Ale Michal je výsostně kreativní režisér – má jasný náhled, ví, kdy je to příliš melancholické, kdy se do textu sám příliš projektuji, kdy je tam určitá moje vnitřní poctivost, když mám pocit, že bych jednal v nějaké situaci jinak. A on mi naopak říká: Kdepak, chlapče, tenhle, to je veliká svině a ty ho tak musíš zahrát, já to chci slyšet. Někdy spolu bojujeme, něco je náročné, jindy se to musí dělat jemně, aby to nebyla parafráze nebo karikatura.
Dá se říct, že jde víc o řekněme jednohlasou dramatizaci než o klasické čtení?
Nebojím se říct, že Michal je naprostý blázen. (smích) On to prostě pojímá jako rozhlasovou hru, jíž dělá jeden herec, takže ano. A to je čiré šílenství. Já chodím domů naprosto vyčerpaný. Na druhou stranu je to absolutní výzva, musím říct. On nad tím Vítězným obloukem zcela zřetelně vidí nebo sleduje svůj vítězný oblouk. Ale je to krásná práce.
Vy jste jedním z těch interpretů, které posluchači poslouchají pro jejich projev. Tedy takřka cokoli, hlavně, že to čtete vy. Co tomu říkáte?
V první řadě bych chtěl poděkovat Pánu Bohu, pak mému tatínkovi za jistý genofond, který do mě vložil. Víte, pár lidí mi řeklo, že je jim milé, když se mnou třeba mluví po telefonu, že se jim dobře můj hlas poslouchá. A že by třeba rádi, abych jim volal v podvečer, na usnutí. Jeden pán mi řekl: Pane Preissi, vy mě štvete, protože moje žena, místo aby usínala se mnou, tak usíná s vámi.
Kdybyste si mohl vybrat nějaký titul nebo autora, kterého byste chtěl načíst, je někdo takový?
Já ho mám. Je to Fausto Brizzi a jeho 100 dní štěstí. Kniha o muži, který začal žít, když zjistil, že umírá. Já jsem to četl v takovém těžším období svého života, kdy jsem se potácel ve velkých problémech. A tohle je fantastické, přitom sladkobolné, hořkosladké vyprávění o životě. Přitom je v tom spousta naděje, vtipu, radosti, ale i patosu z toho konce. Víte, příběhy nemají moc náš život zásadně uzdravit, když člověk trpí nějakou nemocí, má nějakou diagnózu. Ale mohou nám dát nějakou naději, napovědět: Hele, někteří lidé jsou na tom daleko hůř. Jako veškeré umění nás umí povznést v našich obyčejných každodenních životech.
Martin Preiss
(* 1973)
V oboru herectví pokračuje v rodinné tradici, ačkoli v mládí horoval i pro poezii a filologii. Už za studií na pražské DAMU hostoval v Národním divadle a po absolutoriu začínal v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Vystupoval též na dalších scénách (Divadlo pod Palmovkou, Divadlo Na Jezerce aj.). Proslavil se moderováním pořadu Chcete být milionářem? (2003–2004). Soustavně se věnuje dabingu a objevuje se v televizních seriálech či televizních filmech. Ve studiích OneHotBook je například pravidelným interpretem populární série s vyšetřovatelem Harrym Boschem od Michaela Connellyho.
úvodni snimek:Hellraiser-Jan-Holik-foto-OneHotBook