Labyrint: Krajina vnitřního bloudění
Labyrint – struktura, bludiště, metafora. Místo, kde bloudění a hledání cíle spojují nejistota, napětí a strach, s nimiž se poutník rozhoduje, kudy dál. Každé rozhodnutí je zásadní, neboť bez Ariadnina vlákna těžko rozklíčujeme své kroky zpět. Co nás vede k rozhodnutí? Porozumění struktuře? Strach z nejistoty? Galerie hlavního města Prahy představuje letošní edici projektu Labyrint s podtitulem Krajina vnitřního bloudění, která se uskuteční v termínu 1. 4. – 29. 10. 2026 v Zámku Troja.
Projekt Labyrint: Krajina vnitřního bloudění představuje soubor současných uměleckých děl, která se prostřednictvím mýtu labyrintu zabývají lidskou nejistotou, rozhodováním, strachem z jinakosti a osobní i společenskou odpovědností. Projekt propojuje archetypální příběhy s aktuálními tématy dnešní společnosti – od uzavírání se do sociálních bublin přes dehumanizaci až po hledání empatie a dialogu.
Labyrint zde funguje jako metafora lidského myšlení i životní cesty. Symbolizuje bloudění, odvahu, proměnu i tíhu odpovědnosti, kterou nese každý jednotlivec za své činy i slova. Výstava vychází z antického mýtu o Minotaurovi, jehož význam se v průběhu dějin proměňoval – od ochranného znaku přes duchovní putování až po obraz lidské psychiky.
„Výstava pracuje s momentem, kdy se člověk ocitá mimo svou komfortní zónu. Právě tehdy se často střetává racionální přesvědčení s iracionálním strachem. Labyrint tuto situaci zpřítomňuje jako prostor, v němž se musíme rozhodovat, nést odpovědnost a učit se porozumění,“ uvádí Karla Dvořák Hlaváčková, kurátorka výstavy.
Na výstavě se představují díla několika výrazných osobností současné české umělecké scény. Reliéf Evoluce Vojtěcha Hrubanta tematizuje lidské putování labyrintem vlastních rozhodnutí a otázku konformity. Veronika Homolová pro výstavu vytořila ilustraci Mapa strachu, která návštěvníka konfrontuje s jeho strachy a fóbiemi. Tereza Bartůňková je autorkou instalace Zřídlo, která pracuje s tmou, zrcadlem a střetnutním diváka se sebou samým. Díla Growth Protocol a Naked Roots Dominika Styka reflektují vliv prostředí na utváření člověka a hrozby dehumanizace. Eva Koťátková ve svém Stroji na obnovení empatie vytváří prostor péče, inkluze a vzájemné podpory. Objekt Vzpomínka na procesí Evy Palčič se zabývá otázkami komunikace, tradic a lidského propojení v sekularizované společnosti. Matouš Lipus je autorem sochy Atlas, jež symbolizuje tíhu odpovědnosti a váhu lidských rozhodnutí. Klára Samcová pak představí textilní práce tematizující menstruaci, genderové role a společenská očekávání spojená s ženskou zkušeností. Výstavu uzavírá video Hedviky Hlaváčkové, která se zamýšlí nad absurditou úporného lpění na genderových stereotypech a skrze různé perspektivy zpochybňuje rigidní škatulky maskulinity a feminity.
Výstava se dotýká klíčových společenských otázek. Mezi ty páteřní patří strach z neznámého a nejistoty, generalizace a dehumanizace, empatie jako nástroj porozumění, odpovědnost jednotlivce v moderní společnosti nebo síla slov a jejich dopad na lidskou důstojnost.
Projekt Labyrint: Krajina vnitřního bloudění vybízí návštěvníky k aktivnímu přemýšlení a dialogu. Cesta z labyrintu podle autorů nevede skrze jednoduché odpovědi, nýbrž ochotu naslouchat, zpochybňovat vlastní jistoty a přijmout odpovědnost za to, jak rozumíme světu i druhým lidem.