Co to je, když se řekne lidový kroj
Zámek Ostrov, Ostrovský dvůr v malé vesničce Ostrov nedaleko Bohdanče, Zbraslavic a Zruče nad Sázavou v okrese Kutná Hora
Začátkem dubna 2022 zde zahájilo svou první turistickou sezónu Muzeum Ostrov lidových krojů s unikátní sbírkou svátečních lidových oděvů ze všech oblastí České republiky.
Oděv venkovanů, zvaný lidový kroj, je součástí lidové kultury, která zahrnuje všechny aspekty života venkovského obyvatelstva od sedmnáctého do začátku dvacátého století. Lidovou kulturou jsou také způsoby obdělávání půdy a chovu dobytka, stavby, nábytek, stravování, hudba, písně a tanec, svátky, rituály, mýty, pohádky, ale i dialekty a další projevy života venkovanů.
Historii venkovských oděvů můžeme sledovat poměrně hluboko do minulosti, ale starých dokladů je málo. Fenomén lidového kroje, tak jak jej chápeme dnes, však vzniká až v průběhu 17. století, kdy došlo k významnému historickému a kulturnímu předělu. Příčinou byla zejména třicetiletá válka a její důsledky. Došlo k dramatickému úbytku obyvatel a násilné rekatolizaci velké části věřících. Nastupuje baroko. Je utuženo nevolnictví, připoutávající vesničky k půdě, tedy ke konkrétní farnosti a panství. Kde se kdo narodil, tam také zemřel. Výjimky tvořili vojáci a panské služebnictvo. Pro venkovana byla celoživotním zážitkem cesta na vzdálenější poutní místo.
Omezení pohybu a de facto izolace v hranicích obce, farnosti a panství vedly k nezbytné soběstačnosti a k využívání místních zdrojů – materiálů, nápadů invence a technologií. Začaly vznikat rozdíly v projevech lidové kultury jednotlivých regionů. Pokud měl tento lokální evoluční proces dostatek času, dozrával až do zrodů místních dialektů, hudby, písní, architektury, oděvů a dalších regionálních projevů lidové kultury.
Lidský oděv má od nepaměti nejen funkce ochranné, ale hraje také významnou roli ve veřejném deklarování statusu individua. „Šaty dělají člověka“. Venkované, a nejen oni, měli potřebu zdůraznit svým zevnějškem příslušnost ke svojí komunitě, ale také se způsobem odívání přihlásit ke svému stavu (svobodná, vdaná, vdova), odlišit svátek od všedního dne, respektovat ritus (svatba, smutek, křest apod.)
V 19. století neměly lidové oděvy jen funkci ochrany lidského těla před povětrnostními vlivy. Nebyly také pouze nosiči ozdobné parády a módy, či veřejné demonstrace dovedností svých tvůrců.
Kdybychom se v 19. století setkali jako neznámí lidé, odění do místních „kostelních“ krojů, dozvěděli bychom se o sobě navzájem všechny základní informace, aniž bychom otevřeli ústa.
Okamžitě bychom poznali, zda před námi stojí muž a nebo žena (bohužel bez náznaku případné složitější sexuální orientace), což dnes neplatí. Téměř s jistotou bychom poznali, jakého je dotyčný vyznání. Katolíci nosili oděvy většinou nápadně barevné, protestanti inklinovali ke střídmým, tmavším odstínům, doplněným kontrastem stříbrných výšivek a šperků. (České kroje nesou dědictví utrakvismu).
Určitě bychom zjistili odkud ten druhý pochází. Často bylo lze určit konkrétní vesnici jeho původu. Na mnoha místech bychom rozpoznali i příslušnost k panství, protože vrchnost dbala dokonce i na jednotící prvky oděvu svých poddaných (barevnost apod.). Zcela jistě bychom věděli, zda jde o osobu svobodnou, vdanou (ženatou) či ovdovělou. Identifikovali bychom i svobodnou matku, která byla nucena nosit dehonestující úpravu hlavy. Poznali bychom také, jaký je sociální status toho člověka. Zdali je to sedlák (selka) nebo čeledín (děvečka) a často bychom na první pohled poznali mlynáře, kováře či pana učitele, formana, hajného či ouřadu z panského dvora, nemluvě vůbec o faráři.
Málo si uvědomujeme, že lidový kroj byl nedílnou součástí dobového venkovského životního stylu, který zahrnoval všechny aspekty tehdejšího způsobu života. Nebyly to jen projevy hmotné lidové kultury, tedy architektury a řemeslné výroby (keramika, nábytek, textil!), ale také kultury slovesné (pohádky, texty písní), hudební, duchovní (lidová magie, praktikování křesťanské víry, oslavy svátků), obřadní (křty, svatby, pohřby) a často zapomínané kultury obdělávání půdy, chovu hospodářských zvířat a zpracování zemědělských produktů (nejen potravin, ale i textilních surovin). Ke každé z uvedených činností byla přiřazena odpovídající část šatníku, tedy lidového kroje.
Kdo nežije takový život a nemá v šatníku pouze a jen krojové oděvy, nenosí tradiční lidový oděv. Užívá možná jeho část, oprávněně se jeho prostřednictvím identifikuje se svojí komunitou, cítí sounáležitost se svými předky a pociťuje radost z tradičních tanců, zpěvu a zvyklostí, ale nenosí tradiční lidový oděv, tedy kroj. zdroj: pan.Míčánek Ostrov u Zbraslavic Muzeum lidových krojů
