Katka z Kuby: Havanský soumrak

Nad Maleconem zapadá slunce. Nábřežní promenáda, nejdelší a nejúžasnější lavička na světě, se plní lidmi. Není to obvyklé romantické posezení, ale snaha uniknout horku, které se přes den nastřádalo ve zdech starých domů. Bez elektřiny. Bez klimatizace, bez ventilátoru.

Kolem projíždí pár aut. Ulice jsou poloprázdné,  městské autobusy  jezdí jen 2x denně. O dopravu se starají  houfy malých elektrických nákladních tříkolek, přizpůsobených pro 6 namačkaných pasažérů, a spousty elektrických motorek. Ne vždycky, protože je třeba je nabíjet aspoň 6 hodin a to je některé dny problém.  

Energetika stojí na těžké ropě z vlastních zdrojů, kterou s nevůlí polykají stárnoucí tepelné elektrárny. Zatím. Při těžbě je totiž třeba ji ředit lehčími ropnými destiláty, a ty je nutno dovážet.  Velkokapacitní dieselové generátory stojí kvůli nedostatku paliva. Část stávajících solárních elektráren nelze připojit k síti: ta je i tak velmi nestabilní a nad určité procento je riziko blackoutu příliš vysoké. 

Blackout… Kolik jsme jich měli letos? Tři? Čtyři? Obnovení dodávky proudu trvá tak 30 až 40 hodin, a tak se smějeme, že už se vlastně blackoutů nebojíme, při 20 hodinových odstávkách elektřiny si jich v podstatě nevšimneme…

Žertujeme, že v zásadě jsme na tom jako zbytek světa, akorát máme na cestě ke kolapsu pár let náskok. Tady na Kubě se všichni všemu smějí. Trochu to pomáhá žít. 

Jídlo je, ale každým dnem dražší.  Záběry z ulic zavalených odpadky… ano, i popeláři potřebují naftu….Občas někdo improvizovanou skládku zapálí – pořád lepší chvíle černého dýmu než riziko epidemie. 

Školní rok končí předčasně, tři měsíce prázdnin naplňují děti nadšením a rodiče hrůzou. Nemocnice  pracují, improvizuje se, jak se dá: léky jsou většinou jen na černém trhu a elektřina je potřeba ke všemu, třeba i ke sterilizaci náčiní. Když vypadne, sestřička posvítí mobilem. Záložním nouzovým dieselům chybí palivo, něco zachrání solární panely na střeše, zbytek je na zručnosti chirurga a v rukou páně. „Ještě chvilinku, krasavice, už je to skoro hotovo“, uklidňuje pacientku doktor a došívá ránu.  „Musíš brát týden antibiotika. Ideálně amoxicilin, no, prostě co seženeš…“

Stmívá se. Přes střechy domů pozoruju poklidnou hladinu moře.  Počítám… když v noci půjde proud aspoň 3 hodiny, Rocinanta, moje elektrická motorka (promiň, Quijote) bude nabitá tak na půlku. To mám na den  30 km. Pokud si pojedu ráno zaplavat, zachráním sice svou duševní rovnováhu, ale spotřebuju přes polovinu energie.  Ta druhá půlka by byla na cestu do kanceláře… Né, zítra je pátek,  už tři měsíce se v pátek z úsporných důvodů nepracuje. (Ostatní dny taky moc ne, ostatně, co dělat, když nejde proud..). Projdu kolem ledničky… ne, radši ji nebudu otevírat, mrazák byl ráno ještě dost studený, pár hodin v noci by to mohlo vylepšit… 

Kafe. Kafe mám a jde nám plyn – neskutečné privilegium. Přes polovinu Havany a většina obyvatel mimo hlavní město vaří na elektřině nebo propan-butanu. Vařila. Poslední  bomby se prodávaly někdy v lednu. Jako alternativa existovaly benzínové vařiče. Ale benzín není. Prostě není, protože cena kolem 8 nebo 10 dolarů za litr je natolik závratná, že je to vlastně jedno. A uhlí. Dřevěné. No, zkuste si na něm vařit v paneláku. 

Ale já mám plyn. Takže kafe. Napouštím vodu do kávovaru a s obavami koukám na provázek s dřívkem, které mi ukazuje hladinu vody v mojí nádrži. Nic moc, tak 2 dlaně. Protože aby tekla voda, musí jít čerpadla vodovodního systému. Elektrická. A pak z podzemí nádrže v domě malým čerpadlem na střechu. Elektrickým. A pak do mé domácí nádrže, při krajní úspoře tak na 4 dny. No nic, co jsem to chtěla… Kafe. 

Funguje mi telefon i internet, další obrovská výhoda, většina lidí má spojení jen když jde elektřina, záložní baterie ústředen i zesilovačů jsou většinou na hranici životnosti.

A pak… pak „přijde“ proud: jedním okem mrknu na hodiny na zdi… to mám tak na 3 hoďky, možná na 4, takže: strategické rozhodovaní co nabít první: Mobil. Notebook. Powerbanku. Druhou powerbanku (hulákám oknem na sousedku, které jsem jí zrovna půjčila: Juano, honem, dej jí do nabíječky, mobil si dobiješ pak.) Nabíjecí lampy.  Ventilátor: téměř perpetuum mobile, na nejnižší rychlosti a bez rozsvícené lampy vydrží neuvěřitelné množství hodin v provozu. Podle výrobce 50. Netuším, jen vím, že po celé noci ukazuje 75 procent baterie.  Je léto, přes den 35, v noci to trochu klesá. Luxus, který pomůže přežít noc a na který mnoho lidí nedosáhne (není drahý, ale tady odpovídá tříměsíčnímu průměrnému platu). Ovšem na ulicích jsou vidět auta, která jsou i v Evropě známkou úspěchu. Luxusní restaurace jsou plné. A ne, nejsou to turisti, ty vídám už jen zřídka. Nová třída majitelů soukromých obchodů, restaurací, podnikatelů a podnikavců se už neobává ukázat svůj status. Pak, až k ránu zavřou, vynoří se jiná nová třída: „potápěči“, prohrabávači popelnic, už dávnou to není jen pár alkoholiků a troskotaných existencí, kteří patřívali ke koloritu čtvrti. Sociální rozdíly, nepředstavitelné ještě před několika málo lety. Napadá mě obvyklá sarkastická průpovídka: pamatuješ se, jak jsme si za covidu mysleli, že se máme špatně?

Nespím… Snažím se sama sobě domluvit: co blbneš, ty jsi elektrická? Jenže se stejně budím 20 krát za noc, otevřu 1 oko a kouknu na kontrolku nabíjení, zhasnutá. Hm. Kolik už je to hodin, tak 14, ne? Zapínám mobil, whatsappová skupina Elektrické unie, blok 4, ano, 14 hodin odpojený. 6 bloků, na které je město rozděleno, se v podstatě pravidelně střídá, takže můžu i zkusit odhadnout , že jsem čtvrtá  ve frontě na elektřinu . Ono pravidelné střídání je předmětem každodenních diskuzí a národním sportem je trumfovat se, kolik hodin jste dneska byli bez proudu. Za hodinu zase… mrknu, tma – úplně zbytečně, pokud by světlo pustili, řev sousedů:  „La luuuuz, la luuuuz!!!!“, by mě spolehlivě probudil… 

A pak druhý extrém. Elektřina funguje. Stejně nespím, každou chvilku koukám na kontrolku. Svítí, hele fakt, už máme 7 hodin světlo. To je divný. Na chvilku usnu. Otevřu jedno oko. Furt svítí. 8 hodin… 

Dřív se blahobyt dokládal dieselovým nebo benzínovým  generátorem. Dneska se na mě práší někde ve sklepě. Není do nich co nalít. Současným hitem je Ecoflow.  V podstatě lithiová baterie, nabíjí se ze sítě, v lepších verzích vystačí i na pár hodin chodu ledničky.  Plus světlo, ventilátor, televize.  V ideální kombinaci se 2 solárními panely, s tím už se dá fungovat, ba i trochu vařit nebo prát. No, Rocinantu bych tím nenabila. 

Květnové deště, každodenní průtrže mračen, které neosvěží, jen zvýší vlhkost a pocit, že je člověk v  prádelně. Ale nikoho  teď nezajímá předpověď počasí a ze zpráv tak maximálně koukne na kurz dolaru (na černém trhu, pochopitelně). Přednost má každé ráno prognóza Elektrické unie: Spotřeba 3200 MW, deficit ve špičce 1970 MW. Hm, takže večer bude svítit třetina Kuby…

Jména hlavních elektráren znají i malé děti.  Kdekdo je teď improvizovaný energetik: Felton. Naše, česká, škodovácká pýcha.  Guiteras, 330 Mw v Matanzasu. „Jo, no jasně že není elektřina, vypadl Guiteras. Problém na kotli“, a hned na prstech počítá… no , 2 dni na chladnuti kotle, pak oprava, hydraulická zkouška, pak jako vždycky další oprava, to bude tak do úterka, ne? To bude zase víkend…“

A taky jména lodí: Anatoli Kolodkin, ruský tanker , přivezl 100.000 tun ropy. První po vice než 4 měsících. A taky poslední. Díky němu jsme měli v dubnu 14 dnů normálního života…A pak  Universal. Pořád ještě kotví  tady někde  v Karibiku, ale americké výhružky jsou zřejmě velmi přesvědčivé a tak si netroufá ke kubánským břehům a čeká, snad na nějaké diplomatické řešení. 

Další den bez kapky paliva. Schrödingerův ostrov, vysmíváme se sami sobě. Ani živí, ani mrtví, tak někde uprostřed.

Kuba už dávno nazývá blokádou to, čemu v USA říkají embargo. 

Kuba představuje „neobvyklou a mimořádnou hrozbu pro  naši národní bezpečnost a zahraniční politiku “ a USA uvalí cla na jakoukoliv zemi, která by jí dodávala palivo, rozhodl Trump na konci ledna.   O tři měsíce později pochopil, že to nestačí a rozšířil omezení na jakoukoliv zahraniční společnost, která by působila na Kubě v sektoru energetiky, těžby, obrany  nebo financí. Všichni mají měsíc na vypořádání svých obchodů.

Většina má strach. A zájmy v USA. A obavu, že bez bank nepůjdou platby za jejich služby. A tak postupně všichni odcházejí: letecké společnosti (Air France, Turkisch, Iberia, Word2fly, Condor), hotelové řetězce: Iberostar, banky: Sabadell, Alto Cedro,  těžaři: Sherrit, lodní dopravci: Hapag-Lloyd, CMA CGM. Do konce Trumpova termínu schází 3 dny… Nechci si představovat, kolik  ještě zbývá ve strategických zásobách paliva…

Prý se jedná. Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, že ne. A že na všechno je pozdě. Že vláda promeškala vhodný okamžik pro ekonomickou reformu a její uplatnění uprostřed covidu byl jen začátek katastrofy. 

Kuba potřebuje změnu, o tom nepochybuje nikdo. Změnu k lepšímu. Změnu, o které by si rozhodli sami Kubánci.

Občas večer sousedé buší do kastrolů, na protest. Někde v hloubi duše jsou přesvědčeni, že právě tak vzniká elektřina: ostatně, v té a té čtvrti prý tuhle udělali pořádný čurbes a hned jim proud pustili (jo, a vypli ho nám). Nadává se. Na všechno a na všechny. Na vládu. Na Trumpa. Na Rusko, že neposlalo další loď. Směs zloby a rezignace. Únava. Kdo mohl, tak už odjel. Někdy mám dojem, že zmizela celá jedna generace….  Je těžké zachovat si důstojnost bez trochy cynismu a tak se smějeme i naší ztrátě naděje a iluzí a říkáme, že světlo na konci tunelu je určitě vlak, co jede  v protisměru.

Sítě jsou plné lží a polopravd. Že od zítřka bude večer zákaz vycházení. Že od pondělka už elektřina nebude žádná. Že paliva je dost a ti komunisti nás jen tak trápí. Že v pondělí přijede další loď a všechno se vyřeší. Že ministr ukradl to a to a utekl tam a tam. Že dceruška jiného ministra má hotel v Miami. Že dnes v noci to všechno vypukne. Že dnes ne, že až zítra.  Na zprávy se skoro nikdo nedívá, večer stejně většinou nejde proud.  

Kuba je to nejúžasnější s tím nejšílenějším, smíchané dohromady rovným dílem.  Včera bylo oznámeno úspěšné ukončení fáze 2 nové terapeutické vakcíny proti rakovině: HeberSaVax. Kdo Kubu nezná, mohl by to považovat za těžko uvěřitelný propagandistický krok. Kdo tady zažil pandemii a v žilách mu kolují 2 kubánské vakcíny, ví, že i tohle je kus naší reality.

A invaze. Beztvará hrozba, která se vznáší ve vzduchu. Všichni o ní mluví, pořádají se vlastenecké manifestace. V jiných dobách bych napsala, že jsou toho plné titulky novin, ale Granma už vychází jen v pondělí, není papír. 

„Myslíš, že přijdou?”, ptá se mě kamarádka dole před domem. „Nevím, Miriam, fakt netuším.“ Oni. Všichni vědí, o kom je řeč a jaký příchod má na mysli. 

„Stejně nechápu, co tu ještě děláš. Vždyť ty se prostě můžeš sebrat a odjet.“  Však já vím, že to nechápeš. Nikdo to nemůže pochopit. Ale Kuba je nemoc. Chronické postižení, ze kterého se nemůžu a nechci uzdravit. Ten zvláštní a asi iracionální pocit, že jsem na správném místě, nezmizel ani po letech. Svět, kde magický realismus není literární žánr, ale popis skutečnosti. 

Lidé posedávají po schodech u vchodu do domu, utíkají před odpoledním dusnem v malých bytech. Přetřásá se věčné téma: 

    • „Až konečně přijdou, udělají tady pořádek a budeme se mít dobře.“ 

    • „Jestli přijdou Američani, budou se mít dobře oni, nám nechají jen ohlodanou kost.“ 

    • „Ohlodanou kost máme i tak.“

    • „Stejně nás nakonec prodají, jako ve Venezuele.“

    • „Za Fidela by se tohle nestalo,“

    • „A co by s tím ten tvůj Fidel asi udělal?“

    • „Nenechal by to dojít tak daleko.“

„Pojď, udělám ti kafe,“ říká mi můj soused a bere mne kolem ramen. „Neboj, nebude válka, oni se dohodnou.“… „Ale za jakou cenu?“, ptám se.   Nadechne se, snad aby mi vysvětlil, že tady už nejde o  <socialismus nebo smrt>  či  <svobodu a lidská pravá>, tady jde o nezávislost, sebeurčení,  o vlast. O všechno.  Ale místo toho jen rezignovaně mlčí. „Za velkou, děvenko, za velkou.“, odpoví nakonec.  

Pijeme kávu a díváme se na moře v dálce. Poslední paprsky slunce se odrážejí ve stříbřité hladině. Vrcholky palem, idylka. Jako by všechno bylo v pořádku. To tam, v Iránu, v Libanonu, v Palestině, tam lítají drony a padají bomby.  Tady se přece nic nemůže stát…

Havana se pomalu halí do tmy. „Co bude dál?“, ptám se a sama si odpovídám: „Kdybych měla skleněnou kouli, nejsem si jistá, zda bych sebrala odvahu se do ní podívat.“

Kateřina Kráčmarová, Havana

Foto – Radovan Rybák/ Sinovize.cz

Převzato z www.sinovize.cz