Nádherný balet ve Státní opeře: Who Cares?

Balet Národního divadla uvedl ve Státní opeře premiéru inscenace s názvem Who Cares? věnovanou Georgi Balanchinovi, gruzínsko-americkému choreografovi. Balanchin zásadním způsobem proměnil podobu baletu dvacátého století a s jeho jménem je spojován termín neoklasika. Program tvoří dvě významná díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares?

Nové nastudování navazuje na dlouholetou tradici uvádění Balanchinových děl v Národním divadle a připomíná mimořádný význam autora, jehož tvorba dodnes představuje jeden ze základních pilířů světového baletního repertoáru.

Brahms–Schoenberg Quartet

Choreografie Brahms–Schoenberg Quartet vznikla roku 1966 pro New York City Ballet na orchestrální úpravu Brahmsova Klavírního kvartetu č. 1 g moll, op. 25, kterou v roce 1937 vytvořil Arnold Schönberg. Balet je považován za jedno z významných děl Balanchinova repertoáru. Ve čtyřech kontrastních částech – Allegro, Intermezzo. Allegro ma non troppo, Andante con moto a Rondo alla Zingarese. Presto – rozvíjí bohatou škálu tanečních nálad a obrazů vycházejících z hudební formy skladby. Dílo poskytuje mimořádný prostor pro virtuozitu sólistů i souboru a současně dokládá Balanchinovu schopnost převádět hudební strukturu do choreografického jazyka. Balanchine často říkal, že komorní hudba není vhodná pro velké balety, protože komorní skladby jsou obvykle „příliš dlouhé, s příliš velkým počtem opakování a jsou určeny do malých sálů“. Schoenberg v dopise Alfredu Frankensteinovi, významnému kritikovi a muzikologovi píše: „Zaprvé, miluju ten kousek. Zadruhé, hraje se málokdy. Zatřetí, hraje se vždy velmi špatně, čím lepší je klavírista, tím hlasitěji hraje a smyčce není slyšet. Chtěl jsem jednou slyšet všechno, a to se mi podařilo.“ Vznikla tak syntéza jednoaktového baletu pro padesát pět tanečníků ve čtyřech částech, (odpovídajících čtyřem větám Brahmsova kvartetu), přičemž každá má vlastní náladu, styl a náboj. Závěrečné Rondo alla Zingarese, inspirované uherskými hudebními motivy, tvoří energické a technicky brilantní vyvrcholení celého baletu. Výtvarná podoba vychází z pařížského nastudování z roku 2016, pro něž navrhl scénu a kostýmy Karl Lagerfeld. Jeho koncepce, inspirovaná vídeňskou secesí a estetikou přelomu devatenáctého a dvacátého století, dokresluje výrazný kontrast mezi romantickým světem Brahmse a modernitou Schönbergovy orchestrální úpravy. Lagerfeld záměrně staví do protikladu těžké a vzdušné materiály. Dámské korzety jsou z hutného sametu a saténu, jejich tvar je zdůrazněn černobílými lemy. S tím kontrastují extrémně lehké nadýchané sukně ve světlých odstínech krémově bílé, pudrově růžové a oranžové. Látka je barvena technikou degradé(stínování), postupné stínování do šedých a černých tónů vytváří kouřový efekt. Pánové mají historizující, ale maskulinní černobílé fraky a vesty. Bílé náprsenky jsou u krku zakončeny vysoko střiženým límcem. Tento specifický model je v originálních pařížských skicách označován jako límec „Karl Lagerfeld“. Balet a haute couture sdílejí společný jazyk zasvěcený kráse a obdivu k proporcím lidského těla.

Who Cares?

Název odkazuje ke stejnojmenné písni z roku 1931 od George a Ira Gershwinových. V doslovném překladu znamená „Koho to zajímá?“ a podtrhuje uvolněnou, broadwayskou a hollywoodskou atmosféru plnou jazzových melodií. Neoklasická baletní choreografie vytvořená v roce 1970 pro New York City Ballet na hudbu George Gershwina patří k nejcharakterističtějším dílům Balanchinovy americké tvorby. Choreograf zde neprezentuje nostalgickou vzpomínku na jazzový věk, ale Gershwinovu hudbu proměňuje v brilantní taneční architekturu, v níž klasická technika získává novou lehkost, svobodu a rytmus. Choreografie evokuje energii New Yorku – města, které se stalo Balanchinovým domovem i symbolem moderního světa. Virtuozita, muzikálnost a radost z pohybu zde vytvářejí jedinečný obraz americké kulturní identity převedené do jazyka klasického baletu. Gershwinovy melodie, které se staly součástí kulturní paměti dvacátého století, nacházejí v Balanchinově choreografii novou podobu – přesnou, elegantní a spontánní. Inscenaci dotvářejí kostýmy francouzského výtvarníka Françoise-Noëla Cherpina, který se po taneční kariéře v Dutch National Ballet začal věnovat profesi kostýmního designéra. Jeho návrhy vycházejí z dlouholeté zkušenosti s tanečním uměním a citlivě respektují pohybovou logiku Balanchinovy choreografie Who Cares?

Přestože díla Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? vznikla v odlišných kulturních a hudebních souvislostech, spojuje je jeden základní princip: víra v autonomní sílu tance. Balanchine nevypráví příběhy ani nevysvětluje hudbu – prostřednictvím pohybu odhaluje její vnitřní strukturu, rytmus a emocionální energii. Balanchine dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka. Gershwinův New York a Brahmsova evropská hudební tradice se v jeho tvorbě nestávají protiklady, ale dvěma podobami téhož uměleckého myšlení.

George Balanchine (1904–1983) původním jménem Giorgi Melitonovič Balančivadze vystudoval slavnou Imperiální baletní školu v Mariinském divadle v Petrohradě a hudbu na petrohradské konzervatoři (na přání svého otce, hudebního skladatele Melitona Balančivadzeho). Studia skončil roku 1921 a v roce 1924 se vydal spolu se skupinou dalších baletních umělců na turné po Evropě. V Paříži se připojil k Ruskému baletu (Ballets russes) Sergeje Ďagileva. Soubor zanikl po Ďagilevově smrti v roce 1929. V roce 1933 odjel do USA, kde v roce 1934 založil Školu amerického baletu. V roce 1948 založil New York City Ballet, tím odstartoval vývoj jeho nejslavnějších děl. Jeho choreografie vycházejí z přesvědčení, že tanec nemusí být závislý na literárním příběhu, aby dokázal sdělovat hluboké lidské obsahy. Hudba se v jeho pojetí nestává doprovodem pohybu, ale jeho zdrojem. Balanchine dokázal proměnit hudební strukturu v prostor, rytmus a energii tančícího těla s přesností, která zásadně ovlivnila celé generace choreografů.

„Každá jeho choreografie vyžaduje mimořádnou muzikálnost, technickou jistotu a schopnost myslet pohybem. Uvést dnes Brahms–Schoenberg Quartet a Who Cares? znamená vrátit se k samotným základům neoklasického baletu a současně připomenout významnou kapitolu historie našeho souboru,“ říká umělecký ředitel Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz. „Balanchine minulost rozhodně nezavrhuje. Nepřetržitě s ní pracuje, avšak přetváří ji podle potřeb a okolností proměnlivé přítomnosti,“ řekl americký znalec umění Lincoln Kirstein. Balanchine bývá často označován za zakladatele amerického baletu. Stejně podstatná je však skutečnost, že dokázal propojit dědictví klasické petrohradské školy, zkušenost evropské avantgardy a kulturní energii Spojených států do nového choreografického jazyka.

Balanchine a Národní divadlo

Nové nastudování inscenace navazuje na významnou interpretační tradici Baletu Národního divadla, který se k odkazu George Balanchina vrací již několik desetiletí. V repertoáru se objevily choreografie Divertimento No. 15 (1995), Who Cares? (2002, koncertní verze), Čajkovskij, Pas de deux (2005), Theme and Variations (2012) a Serenade (2017). Komponované představení Who Cares? není pouze návratem ke dvěma významným titulům světového repertoáru, ale i pokračováním dramaturgické linie, která spoluutvářela podobu Baletu Národního divadla a jeho vztah k odkazu jednoho z nejvýraznějších choreografů moderní éry. „Balanchinova choreografie je pro mě především hudba. Říkal: ‚See the music, hear the dance.‘ (Vidět hudbu, slyšet tanec.) A to je něco, co mám při práci neustále v hlavě. Každý krok má svůj konkrétní zvuk, rytmus i přesný okamžik. Nic tam není navíc. A zároveň nic není jen technické,“ říká první sólistka Baletu ND Aya Okumura a dodává: „Je to úplně jiný způsob práce než u baletů s příběhem. Nemáte postavu, o kterou byste se mohli opřít, ani jasně daný vývoj emocí. Přesto to nikdy není prázdné. Mám ráda myšlenku, že ve chvíli, kdy jsou na jevišti dva lidé, už mezi nimi nějaký příběh vzniká.“

Johannes Brahms (1833-1897) byl německý hudební skladatel, klavírista a dirigent. Ve své tvorbě usiloval o syntézu starších kompozičních forem z období klasicismu a romantismu. Bývá považován za dovršitele díla Ludwiga van Beethovena. Jeho první symfonie (1876) mu přinesla slávu, jeho houslový koncert (1879) a druhý klavírní koncert (1881) vedly mnohé k tomu, že ho prohlásili za největšího žijícího skladatele.

George Gershwin,(1898-1937) americký skladatel, který světové popularity dlouhou řadou evergreenů (např. The Man I love, Oh, Lady be Good, Embraceable you, Facinathing Rhythm). Neméně úspěšně zakotvil Gershwin několika jazzem ovlivněnými skladbami i na půdě hudby koncertní (Rapsodie v modrém, Američan v Paříži, klavírní koncert F dur aj.) a v opeře (Porgy a Bess). Společně s bratrem Irou patřil k průkopníkům a prvním mistrům žánru

Who Cares?

Brahms–Schoeneberg Quartet

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: Johannes Brahms (Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25) v orchestraci Arnolda Schönberga

Scéna a kostýmy: Karl Lagerfeld

Výprava: užita s laskavým svolením Pařížské národní opery

Světelný design: Jan Beneš

Who Cares?

Choreografie: George Balanchine © The George Balanchine Trust

Nastudování: Nilas Martins, Christian Tworzyanski

Hudba: George Gershwin

Adaptace a orchestrace: Hershy Kay (se svolením společnosti EAM – European American Music Distributors Company, držitele autorských práv ke Gershwinovým písním a baletnímu aranžmá)

Notový materiál: nakladatelství Schott Music GmbH a Bärenreiter Praha s.r.o.

Kostýmy: François-Noël Cherpin

Scéna: Zadní prospekt byl vyroben v Ateliérech Nizozemské národní opery a baletu; užitos laskavým svolením Nizozemské národní opery a baletu (Dutch National Opera & Ballet), Amsterdam, Nizozemsko

Světelný design: Jan Beneš

Sólo klavír: Anna McBride / Tomáš Pindór

Hraje: Orchestr Státní opery

Hudební nastudování a dirigent: Václav Zahradník

Tančí: sólisté a sbor Baletu Národního divadla

Závěr

Po všech stránkách skvělé, opravdu povedené představení. Excelentní výkony tanečníků i skvělé propojení s živým orchestrem. Čistá elegance, symfonická velkolepost a bohaté kontrasty nálad. To je svět Balanchinovy mistrovské choreografie Brahms-Schoenberg Quartet. Lehkost a nakažlivý rytmus Gershwinových melodií osloví každého diváka v ikonické Balanchinově choreografii. Who Cares? Diváci tohoto nádherného představení odměnili účinkující zaslouženě dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.

Jaromír Hampl Zdroj a foto: ND Praha

uvodni snimek:nd-Nina-Fernandes-Erivan-Garioli-a-soubor-baletu-ND.