Ze Zbirohu DO NOVÉHO SVĚTA

Výstavu DO NOVÉHO SVĚTA uspořádalo Městské muzeum a Muzeum J. V. Sládka na Masarykově náměstí čp. 28 ve Zbiroze. V tomto domě se J. V. Sládek v roce 1845 narodil. Jeho otec dům v roce 1885 přestavěl na jednopatrový, který dodnes stojí.

Víte, co spojuje Josefa Václava Sládka a Antonína Dvořáka? Nejen to, že jde o velké české umělce. Oba se znali s hrabětem Robertem Václavem Kounicem, oba to měli rádi na Kounicově panství ve Vysoké u Příbrami a oba podnikli cestu do Ameriky. 

Každý jindy, v jiném životním období a za jiných okolností, ale oba dva americké dobrodružství silně ovlivnilo. Oběma jim byl vlastní zájem o Ameriku, Sládek tam strávil 2 roky v r. 1868-70. Dvořák tam byl v letech 1892-95. Cesty mají mnoho společných motivů-zájem o kulturu indiánů, vydatné kontakty s českými krajany. V řadě věcí se cesty odlišovaly. Sládek cestoval jako mladý-23 let, nezkušený a vedl tam dobrodružný život. Dvořák byl v době odjezdu již mezinárodně uznávaný umělec na vrcholu kariéry.

J. V. Sládek v Americe

Sládka inspiroval k cestě do Ameriky Vojta Náprstek, jenž v mládí pobyl v Americe 10 let. K cestě ho vybízeli J. V. Frič, hrabě Robert Kounic i Svatopluk Čech. Zbývalo jen získat peníze na cestu. Sládek si zařídil, že dostane zálohu za posílání článků z cest do Grégrových Národních listů, s Muzeem Království českého se domluvil, že bude sbírat materiál pro přírodopisné sbírky, a navíc se na něj složili jeho dobří přátelé a spolek Svatobor, který podporoval literární umělce mu poskytl 150 zlatých. Přítel Václav Kareš mu poskytl lístek na cestu a 50 dolarů. Josef Václav Sládek měl svůj sen. Chtěl si vzít krásnou, mladou Emilku Nedvídkovou, ale copak by úspěšný počátecký továrník dal svou dceru chudému studentíkovi, byť i uměl několik cizích jazyků a psal krásné verše? Tatínek Petr chtěl mít z nejstaršího syna kněze, jak se slušelo a patřilo, a ne studenta přírodopisu a filosofie. Jistě svoje rozčarování dal Josefu Václavovi najevo mírně, však se zednickému mistru Petrovi pro jeho laskavou povahu přezdívalo „Sládeček“, ale vztahy ochladly. Vyschl také zdroj peněz na studia, protože nic jiného, než kněžský seminář Petr Sládek podporovat nechtěl. Jazykově nadaný Sládek učil u Vojty Náprstka synka Čechoameričana Kadiše česky, zjevně s takovým úspěchem, že ho pan Kadiš pozval k sobě do Chicaga. Sládkovi se začal v hlavě rodit plán. Vyřešil by tolik problémů najednou! Kdyby vyrazil do Spojených států amerických, třeba na chvíli utišil bolest z nešťastné lásky, nasbíral zkušenosti, možná si i něco vydělal, a kdoví, pak by mu pan továrník Emilku dal. Navíc Sládka zajímala rodící se americká demokracie i možnost zdokonalit se v angličtině. Zajímaly ho osudy českých přistěhovalců. A chtěl zmužnět. Sám to Emilce napsal v dopise. Sládek se rozloučil s rodiči a sourozenci a 22.června 1868 opustil vlast. V červenci Sládek nasedl v Brémách na loď Hermann a koncem měsíce byl v New Yorku. Krátký čas pobyl u A. Kadiše v Chicagu. Pak putoval po pobřeží Michiganského jezera, navštívil dodnes existující moravskou osadu Tábor. Toulal se po lesích, lovil zvěř, aby se odvděčil českým osadníkům, kteří ho ubytovávali. Učil děti krajanů a pomáhal s redakcí krajanského tisku. V únoru 1869 se vydal do Texasu. Vlakem jel do Saint Louis, kde byla velká česká komunita (10000 vystěhovalců). Dodnes zde stojí český kostel i budova české školy. Na cestě Texasem měl několik nehod. Připojili se k němu dva podvodníci a v noci ho připravili o veškeré peníze. Aby nezemřel hlady pracoval na stavbě transkontinentální dráhy (Houston-San Francisco). Zajali ho indiáni a chtěli ho zastřelit. Dokázal je přesvědčit, že není nepřítel, tak ho nakonec i pohostili a propustili. Po čtyřech týdnech pěší chůze znavený, hladový usedl večer na schodech polského kostela v San Antoniu. Zde na půl roku našel laskavé přijetí. Vyučoval polské děti, hrál v kostele na harmonium. Sládek přidal polštinu k dalším sedmi, které už ovládal. Všechny se mu pak hodily v jeho bohatém a objevném překladatelském díle. Na podzim 1869 opustil Sládek San Antonio. Nejdřív šel pěšky, pak se nechal najmout na loď plující do New Orleansu a říčním parníkem pokračoval po Mississippi až do Saint Louis. Zde se stal novinářem českého krajanského listu „Národní noviny“. Vydavatelství se koncem roku přestěhovalo do Chicaga. Počátkem roku 1870 se Sládek začal chystat k návratu. Stesku po domovině se neubránil. Viděl a poznal co chtěl poznat: Americkou kulturu, politický systém, přírodu. Pochopil, že dravý podnikatelský systém zrozený v Americe má i mnohé stinné stránky. Poznal, že česká komunita nemá vůli a možnosti ovlivnit politický život v Čechách. Velikou ránu iluzím mladého básníka zasadila situace původních amerických obyvatel. Zjistil, jak otřesná genocida byla na indiánech spáchána. Na ulicích viděl už jen trosky kdysi hrdých bojovníků, potácející se v alkoholovém opojení. Napsal dlouhou báseň „Na hrobech indiánských“ jako upřímnou obžalobu americké bílé společnosti. A také další podobné básně a podmanivý překlad Longfellowovy Písně o Hiawatě, který svou naléhavostí a barvitostí inspiroval malíře Mikoláše Alše k cyklu kreseb s názvem Živly. V dubnu či květnu opustil Sládek Spojené státy. Loď s nasbíranými přírodninami se bohužel potopila. Do rodného domu se vrátil v pondělí 13.června 1870, týden po svatbě svých dvou sester. Díky své skvělé znalosti anglického jazyka získal místo vyučujícího na polytechnice, později i na Českoslovanské obchodní akademii, psal do novin, začaly vycházet jeho knižní překlady. Už nebyl chudým studentíkem, a tak mu továrník Nedvídek dá milovanou Emilku za ženu. V roce 1873 měli svatbu v Počátkách. Po necelém roce se mělo narodit první dítě. Emilka měla rizikové těhotenství. Dítě se narodilo mrtvé a sama Emilka po několika dnech zemřela. Sládek se nervově zhroutil, přerušil práci v Lumíru i v Národních listech. Teprve v roce 1877 se na podnět Vrchlického vrátil do Lumíru.

Cesta Antonína Dvořáka do Ameriky.

Prezidentka americké Národní hudební konzervatoře Jeanette Thurberová nabízela Dvořákovi za vedení ústavu a dirigování několika koncertů ročně částku 15 tisíc dolarů. V přepočtu se jednalo o honorář asi třicetkrát vyšší, než mu mohla nabídnout konzervatoř pražská. Skladatel nabídku nejprve odmítl s tím, že je ochoten přijet dirigovat několik koncertů. Nakonec Dvořák nabídku přijal. Na cestu do Spojených států se vydal 15. září 1892 spolu s ženou Annou, dvěma dětmi a Josefem Kovaříkem, Čechoameričanem, který právě v Praze dokončil studia na konzervatoři. Kovařík se měl skladateli stát průvodcem v cizí zemi. Cesta přes Atlantik trvala devět dní. Na americkou půdu v New Yorku vkročil Dvořák 27. září 1892. Počátek jeho pobytu se časově kryl s velkolepými oslavami čtyřstého výročí Kolumbovy cesty. Dvořákovo seznámení s konzervatoří proběhlo 1. října. Jeho hlavní činností na konzervatoři bylo vyučování skladbě (dvě hodiny třikrát týdně) a vedení žákovského orchestru (dvě hodiny dvakrát týdně). Kromě toho patřilo k jeho povinnostem dirigovat ročně několik koncertů sestavených z vlastních skladeb. Během prvního školního roku se cítil na konzervatoři spokojený, objevil zde řadu talentovaných studentů, s nimiž rád pracoval a obzvlášť podporoval myšlenku přijetí černošských studentů, jejichž přirozená muzikálnost na něj neobyčejně zapůsobila. „Jsem toho náhledu, že v černošských písních jsem nalezl bezpečný základ pro novou národní hudební školu,“ řekl Dvořák.

Dvořákova symfonie č. 9 op. 95, zvaná též Novosvětská či Z Nového světa vznikla za poměrně krátkou dobu – od 10.ledna do 24. května 1893. Za nejsilnější inspirační zdroj symfonie z čistě hudebního hlediska lze považovat písně Afroameričanů. Skladatelovou inspirací k ní byla i atmosféra bouřlivě se rozvíjející země i pocity, které načerpal během svých pobytů na americkém venkově a stesk po domově. Inspiroval se básní Píseň o Hiawathovi amerického básníka Henryho Wadswortha Longfellowa. S tímto textem se Dvořák setkal již v 70. letech v Praze v překladu J. V. Sládka. Podle muzikologa Michaela Beckermana je druhá věta symfonie inspirována dvěma scénami z Hiawathy: hlavní téma, slavné Largo, má svůj předobraz v putování Hiawathy a jeho ženy Minnehahy rozlehlou, nedotčenou americkou krajinou. Premiéra 16. prosince 1893, se stala vrcholnou kulturní událostí sezóny a pro Dvořáka představovala největší triumf jeho umělecké dráhy. Jedním z míst, kde Antonín Dvořák v Americe zanechal hlubokou stopu, je malá vesnička Spillville v Iowě. Dvořáka sem přivezl Josef Kovařík, který z této malé krajanské obce pocházel. Skladatel tu zůstal i s celou rodinou tři měsíce. Každé ráno chodil do kostela svatého Václava, kde na ranní pobožnosti hrával babičkám na varhany. Dvořák chodil do prérie, která začínala hned za posledním stavením. A právě tam podél Krocaní řeky na něj přicházely hudební nápady, které vložil například do slavného Kvartetu F dur zvaný Americký. Hospodářské krize, tzv. „Panic of 1893“ nevyhnula se ani konzervatoři. Škola ztrácela sponzory a prezidentka Thurberová nebyla schopna svým závazkům vůči Dvořákovi dostát. Část honoráře, který mu podle smlouvy náležel, údajně nikdy nedostal. Dvořák žádné právní kroky, kterými by dlužnou částku na konzervatoři vymohl, nepodnikl. Nevyrovnané závazky ze strany konzervatoře umožnily Dvořákovi zkrátit si poslední školní rok a odcestovat do Evropy již 16. dubna.

Co uvidíte

Model lodi, která vozila cestovatele za velkou louži, ukázky partitur, Dvořákův lodní kufr, Sládkovu dýmku, dobové fotografie, zápisky z cest a spoustu zajímavých, leckdy i neznámých informací. Výstava vznikla v Památníku Antonína Dvořáka (díky autorské dvojici Kristýna Maryšková + Vojtěch Poláček), zbirožské muzeum k ní přidalo rodáka Josefa Václava Sládka. Na vernisáži, zazněly dvě krásné Dvořákovy písně v podání pěvkyně Hany Koreisové a harfenistky Jany Mandelové.  Vedoucí muzea Lucie Šavlíková přiblížila dobrodružství básníka Sládka, prostřednictvím jeho textů, které v Americe vznikly, a přiblížila důvody vzniku celé výstavy. Výstava potrvá do 26. ledna 2025.

Jaromír Hampl Zdroj: Lucie Šavlíková – Sládek v Americe, Pavel Hnízdil – J. V. Sládek

Foto: Muzeum Zbiroh, J. Hampl